Kapsa plná slov

Krev, pot a slzy

2008-08-25T16:58:00.000+02:00

Během dělání pořádku v šuplíku jsem objevil i jednu starší slohovku, kterou jsem přepsal ze svého nečitelného škrabopisu do úhledného dokumentu ve Wordu. Jak se líbí vám?

Ospalé školní dopoledne se spokojeně vleklo a my, studenti německého jazyka, jsme vyčkávali poslední hodinu. Tak nějak jsme si zvykli na pohodovou a uvolněnou atmosféru našich lekcí.
Netušili jsme však, že se obvyklá rutina změní v hodinu, která zavaří naše mozkové závity a donutí k práci i tu nejposlednější buňku šedé kůry.
Zazvonilo a my jsme napjatě očekávali příchod suplující učitelky. Klika od dveří kabinetu zvolna klesala. Dveře se otevřely a vysoká blondýna vstoupila do učebny. Samozřejmě jsme se způsobně postavili a pozdravili tak paní profesorku.
„Guten Tag,“ řekla a pokračovala další jednoduchou německou větou. Upřímně řečeno, nikdo z nás nevěděl, o čem mluví.
Takticky jsme odpověděli: „Guten Tag.“ Bohužel jsme zůstali stát.
Učitelka se zarazila a zopakovala nám svou větu. Rozuměli jsme jen dvěma slůvkům – sitzen a bitte. Tak nějak nám došlo, že bychom se mohli posadit.
Jakmile jsme všichni splnili její prosbu, pustila se do asi minutového monologu. Po jeho skončení se rozhostilo hrobové ticho. Paní Hrubá zjevně očekávala odpověď. Problém byl v tom, že jsme jaksi nemohli přijít na to, co říkala.
Jeden z mých spolužáků se však osmělil a vzduch prořízlo libozvučné „Ja!“ Paní profesorka obrátila oči v sloup a následoval další, tentokrát ještě delší německý monolog. Řekl bych, že to bylo to samé, co předtím, jen pomaleji proneseno. To ale nezabránilo odpovědi, jíž tentokrát bylo ostré „Nein!“
Obracení očí v sloup nyní zabralo podstatně delší časový úsek. Paní Hrubá vypadala, že z nás dostane infarkt. Jako ten nejsladší zvuk – aspoň pro nás, neboť jsme ji konečně rozuměli – se ozvalo „Tak se to pokuste aspoň přeložit!“
Spadl nám kámen ze srdce. Paní profesorka na nás nebude mluvit jen jazykem, kterému nerozumíme!
Naše hádání významu mělo dlouhé trvání. Nakonec ale vyšlo najevo, že odpověď na její monolog rozhodně nebyla ano nebo ne. Můj spolužák se, pod tíhou těchto okolností, rozhodl omluvit. Paní profesorka se usmála jako andílek a řekla „A jak je to německy?“
„Enšuldige-ese...“ vypravil ze sebe.
„Enšuldigun,“ opravila ho.
„Enšulding?
„Enšuldigun,“ odpověděla znovu.
„Enšuldingdong?“
Paní Hrubá už náš psychický nápor nevydržela a zeptala se, jak dlouho se učíme němčinu.
„Půl járe,“ vypadlo z nás.
„Aha,“ řekla vědoucně. „Takže číslovky do sta...“
Hodina pak už pokračovala v relativně poklidném duchu, ale během těch dvaceti minut mučení jsme se skutečně potili, někteří potili i krev. A mám pocit, že paní profesorka pak brečela smíchy.

Elite Beat Agents

2008-07-26T23:20:00.004+02:00

Ironií je, když veverka odmítne ořech. Ironií je, když se najíte suchého chleba, aby před vás postavili guláš. Ironií je, když si JÁ koupím rytmickou hrou. A přece se stalo. Koupil jsem si Elite Beat Agents na NDS, kde nyní už několikátým dnem bořím své rekordy. Ale první den si tak poklidně hraju, vylepšuju po skóre po stovkách a trápím se i na nejnižší obtížnost.

A v tom si připlave jeden nádherný tvor, má dívka. V dobré vůli ji ukážu, jak se to hraje a nechám ji, ať si chvíli hraje sama. Chvíle, kdy vám během prvního hraní zruší rekord je nezapomenutelná. A můžete se snad zlobit? Nezbývá tak, než pak k hraní sednout/lehnout a s buldočí vůlí se pokoušet ty zpropadené rekordy pokořit (aby další den přišla znovu a... však to znáte :))

Ale co, hraní mě baví a když dostanu chuť na něco složitějšího, spustím si něco jiného. Na NDS či na PC, to je jedno. A k těm hrám na NDS - české Nintendo má momentálně výprodej, kde jsou EBA za 199,- Kč, stejně jako několik dalších her.

K holiči už nikdy

2008-06-18T20:17:00.002+02:00

Si tak říkám: "Léto na krku, vlasy mi lezou zase do očí a už i do uší, nechám si to zkrátit." Po asi měsíci nerozhodnosti se jdu ostříhat, když teda máme zítra tu třídní fotku. Bez brýlí vidím prd, tak se spolehnu na "Zkraťte mi to tak o dva-tři centimetry." A dál se nestarám. Už při samotném procesu mě ale začíná jímat zlé tušení, že to nejsou dva centimetry, ale o něco víc.

A ono ne dva, ne tři, ale tak pět až šest centimetrů z hlavy dole a já vypadám jak debil (ne, že by mi to ultra vadilo vzadu, ale boky mám ostříhané jak...) Tímto uzavírám dobu, kdy chodím k holiči a pokud půjdu, tak řeknu půl centimetru. Ono už to možná budou dva, maximálně tři.

Nechuť k učení a nový monitor

2008-06-10T18:51:00.006+02:00

Člověk je tvor od přírody líný a já nejsem výjimkou. I když jsem dneska plánoval intenzivní studijní přípravu (planimetrie a česká ústava spolu s její historií - vážně záživné učivo), neodolal jsem a zapojil dnes doručený 22" monitor od LG. Následovala chvíle nadávání, vyrvávání starých kablů a zapojování těch nových do správných konektorů (už žádná redukce DVI na VGA! Juchů!) až jsem konečně byl hotov a mohl jsem pekelný stroj spustit.

Obraz byl po úpravě rozlišení sice hezký, ale krom velikosti obdobný, jako na staré 17". A tak jsem začal instalovat drivery a ladit obraz pomocí přiloženého forteManager a několika návodů. Po dvou hodinách kalibrování musím říct, že rozdíl v podání barev je propastný a já nemusím litovat ztraceného času ani peněz.

Nové rozlišení si ale žádalo i příjemnější úpravy - musel jsem si vybrat nové pozadí na plochu. Nakonec zvítězil wallpaper přiložený ke článku, ale zatím netvrdím, že jde o finální verzi.

S trochou hrdosti musím také říct, že konečně vypadá můj koutek s PC jednolitě a k světu. Však posuďte sami a nedivte se polopořádku, člověk místo učení uklízí, píše na blog a tak všelijak. Ale už bych s tím měl přestat a doopravdy si to aspoň přečíst a něco málo narýsovat...

Ticho po pěšině

2008-06-08T16:18:00.005+02:00

Jak si již ti tři nepravidelní návštěvníci zajisté všimli, založil jsem blog, napsal tři články a nechal ho měsíc ležet ladem. Stávají se horší věci, ale přesto mám pocit, že by si tento postoj zasloužil alespoň malé vysvětlení.

Hlavní příčinou tohoto nezvyklého půstu byl překvapivě nedostatek času - jednoduše kombinace škola, přátelé, přítelkyně a práce ve výsledku moc s psaním kombinovat nejde. Člověk prostě potřebuje vypnout a já tak v průběhu týdne neměl čas a o víkendu náladu. Jak prosté.

Přes to se stalo několik věcí, jež si můj komentář zcela jistě zaslouží. A proto se těšte - škola už si ukousne snad jen týden (a to ještě doufám, že necelý) a pak už nic nestojí v cestě mé nezřízené grafomanii. Pokud se vám čtou mé články dobře, můžete se těšit kupříkladu na dvě zamyšlení, jeden malý report, dojmy z filmu Já, legenda a na spoustu dalšího. Možná konečně dojde i na ty hry :)

Parker Frontier - levné a pěkné plnící pero

2008-05-02T21:24:00.006+02:00

Jak možná někteří víte, od jisté doby jsem se rozhodl opustit model prupisek za deset korun a rozhodl jsem se používat kvalitnější psací nástroje. Co mě k tomu vedlo? Pohodlnost. Celé to začalo celkem levným Reflexem, který mi věnoval Squelch a s nímž se mi psalo rozhodně lépe než s již zmiňovanými prupiskami. Neslo to s sebou i další a možná ještě podstatnější plus - okolí se to mnohem lépe četlo. Rozhodl jsem se tedy pravidelně (cca 1x za 1,5 měsíce) obětovat 68,- Kč za inkoustové bombičky a užívat o něco elegantnější psací nástroj.

Po pár měsících se mi však nepochopitelným způsobem povedlo vylomit Reflexu klip, a tak jsem se začal poohlížet po novém peru. Konkurz vyhrála klasická varianta Frontieru a po několika týdnech čekaní mi nové pero došlo. Nečekal jsem, že bude v modelech až tak velký rozdíl - první a nejdůležitější je určitě hrot, jež už na pohled vypadá u Frontieru mnohem lépe. I po prvních pár tazích po papíru byl cítit velký rozdíl. Pero jakoby po papíru tančilo a vykreslovalo písmena, tah byl ještě více plynulý. Bohužel se však rozhodně nejedná o nejlepší pero, jak jsem si mohl na vlastní prsty vyzkoušet například u Waterman Graduate či Pelikana M100.

Vzhled nejlépe dokumentují dvě přiložné fotografie, jako vadu musím uvést škrábání plastového těla plechovým víčkem a záhadné trhání gumy v oblasti úchopu - dle Fountain Pen Network (odkaz v oblíbených) se jedná o chybu Frontieru, který má ve víčku nějaké háčky.

Pokud vás plnící pera zaujala a umíte obstojně anglicky, doporučuji již zmíněné fórum The Fountain Pen Network, kde se dočkáte zodpovězení mnoha otázek a v případě zájmu si v místním bazaru můžete za dobrý peníz nějakou tu plničku pořídit.

Gary Jules

2008-05-01T22:43:00.004+02:00

Zpěvák , jehož poznávacím znamením jsou pomalé rytmy a mírně pochmurné texty. Přesně to je Gary Jules, člověk, který stvořil naprosto geniální písničku Mad World. Ta byla také první, jež jsem slyšel. Shodou okolností to bylo v prodlouženém traileru na hru Gears of War - konkrétně jde o následující video.

Pokud se vám výše uvedená písnička líbí, určitě oceníte i další, nepříliš veselé, informace - v celé ČR jsem bohužel nenašel jediný obchod, který by prodával disky Garyho Julese. Jediným řešením je nechat si poslat jeho kompletní tvrobu z Ameriky, což je sice s klesajícím dolarem lákavé, ale rozhodně ne příliš praktické - za poštovné zaplatíte pomalu víc, než za všechny tři alba.

Přijde mi to jako obrovská škoda - rád bych podpořil tohto zpěváka svými penězi, ale nikdo mi to v současné chvíli nechce umožnit. Co už nadělám.

Umění a intimní scény

2008-05-01T22:18:00.001+02:00

Jedna kamarádka měla nedávno za úkol napsat slohovku. Jelikož mi téma "Mají intimní scény své místo v umění?" přišlo velice zajímavé, pokusil jsem se o podobný text sám. Jestli to ale má hlavu a patu musíte už posoudit vy:

Umění a intimní scény k sobě patří od nepaměti. Podíváme-li se už na obnažené sochy atletů ve starém Řecku, musí nám býti jasné, že i lidské tělo může být svým způsobem umělecké dílo. To bohužel ve skutečnost zase až tolik neplatí, tak proč si alespoň nepřipomenout jeho vyhasínající krásu zprostředkovaně?

Jedním dechem však také musíme dodat nutnost vkusného podání. Přeci jen, v pornofilmu se sice jisté části lidského oslavují, ale umělecky rozhodně nevypadají. Pokud má být intimita chápána jako součást umění, musí být využita svědomitě a s určitým záměrem – rozhodně by neměla prodávat samotné dílo.

Pokud použijeme pro tento předmět asi nejvhodnější příměru k románu či povídce, musíme z mého pohledu splnit projít jisté body. Zaprvé by scéna určitě neměl dílo uvádět, jestliže se nejedná o psychologickou sondu do nitra znásilňované dívky (chlapce v tomto případě pro jistotu vynecháme, znásilnění je zde tak trochu spornou otázkou). Zadruhé by ze samotného aktu měl spíše vyplývat vztah zúčastněných osob a ukázaná jistá gradace či hloubka (nebrat doslova!) jejich vztahu než přímo explicitně popisovat, jak jeho seizmograf pronikl do nitra její sopky a pokračovali až do společného výbuchu. Vnější popis postav sice důležitý je, ale nemusíme znát každý detail, že ano.

Zatřetí – a to je doopravdy nejdůležitější – bychom si měli ujasnit, pro jakou generaci píšeme. Pokud se objeví intimní scéna v uměleckém vyprávění o osudech malých králíčků či v dětském leporelu, asi to nebude nejvhodnější.

Uměním tak asi spíše bude neurazit a vhodně zakomponovat intimní scénu do uměleckého díla, než ji prachsprostě použít. Pokud se to povede a nic nenarušuje plynutí příběhu a naopak do něj erotika zapadá a působí logicky, má v příběhu – a tudíž umění – své místo. Stejně jako v životě.